Byl jednou jeden chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. I když mu bylo teprve 17 let, mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen uzavřený v domě, pod dohledem své matky.
Jednoho dne už toho ale měl dost, a tak se rozhodl jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů. Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen na ni. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: „Mohu Vám nějak pomoci?“ Chlapec uviděl ten nejkrásnější úsměv, který kdy viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě odvětil: „Ano, eeehhh, … rád bych koupil jedno CD.“ Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. „Chcete to zabalit?“ zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl, že ano, a kýval souhlasně hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek. Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domů, kde je položil nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, aby ji pozval, aby si s ním vyšla. Ačkoliv se snažil, nešlo mu to. I jeho matka se pokoušela ho v tom povzbudit. Další den se odvážil a odhodlaně vyšel k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal si jej a když se dívka nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.
…Crrrrrr!!! Matka sňala sluchátko: „Ano?“. Bylo to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničená začala plakat a řekla: „Vy to nevíte, včera zemřel.“ Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se v sluchátku ozýval.
Později vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připomněla. Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k viděni a ona se nemohla udržet, vzala jedno, sedla si na postel, začala je rozbalovat a našla u něj přiložený i kus papíru. Vzala ho do rukou a začala číst. Stálo na něm: „Ahoj, jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Líbíš se mi. Sofia.“ S hlasitou emocí otevřela matka ještě jedno CD, a i z něj vylétl ven papír, i z dalších CD … na všech stálo to stejné.
Ponaučení: takový je život … nečekej příliš dlouho na chvíli, v níž můžeš někomu říct, co cítíš. Pověz to ještě dnes. Zítra může být už příliš pozdě…
–