Tento moudrý příběh pro dnešek věnuji všem, kteří stále hledají Boha. Hledají ho všude kolem sebe, se sepjatýma rukama klečí na zemi, přitom se modlí a hledí do nebe, jelikož si myslí, že tam „bydlí“.. Bůh je ale úplně ve všem, co nás obklopuje. Tedy i v nás samotných. „Bůh „stvořil“ člověka k obrazu svému“, v překladu znamená, že člověk sám je stvořitelem. Tvoří si svůj vlastní život a je zodpovědný za jeho průběh. Sami jsme strůjci a stvořiteli svého života. LenaBůh stvořil vše. Kromě jiného stvořil i poznání. A jako vše ve stvořeném světě i poznání má mnoho úrovní. Jako nejvyšší úroveň poznání určil Bůh poznání sebe. Mnoho lidí poznání moc nezajímá. Ale jsou i tací, pro něž je poznání jedním z nejvyšších motivů jeho jednání.
Jeden z těch lidí, říkejme mu pro jeho historickou bezvýznamnost „človíček“, se rovněž rozhodl pro cestu poznání. I začal usilovně pracovat a po nepříliš dlouhé době se mu podařilo dostat na první úroveň.
Zeptal se Boha: „Bože, poznal jsem vše nutné na základní úrovni. Jaké poznání máš pro mne na této úrovni?“
A Bůh odpověděl: „Jsi více než zvíře.“
Človíčka toto poznání celkem potěšilo, ale nebylo to pro něj zase tak překvapivé zjištění. Proto ve snaze postoupit dále pokračoval v práci na této úrovni.
Po celkem dlouhé době, kdy se mu konečně podařilo pochopit základní úroveň, se dostal na další úroveň.
Opět se zeptal Boha: “ Bože, poznal jsem vše nutné na této úrovni. Jaké poznání máš pro mne nyní.
A Bůh odpověděl: „Jsi více, než tělo.“
Toto poznání už človíčka poněkud zarazilo a trvalo mu delší dobu, než se s tím vyrovnal a pochopil. Nicméně pohlédl vzhůru a uviděl, že pyramida poznání má ještě dva stupně.
Otázka, co tam může ještě být, mu nedala spát, a tak se rozhodl nadále pracovat. Mimo to se začal i rozhlížet kolem sebe, protože předtím se plně soustředil pouze na sebe. Všiml si, že na cestě za poznáním není sám a začal pozorovat i ostatní.
Zaujal ho zejména jeden úkaz. Někteří, zejména po dosažení druhé úrovně, rostou a rostou a rostou, až jim je terasa pyramidy tak úzká, že se na ní neudrží a skutálí se dolů na základní úroveň. Pochopil a k poznávacímu procesu přidal i pokoru. A tak pracoval a pracoval a po dlouhé době se konečně propracoval na třetí úroveň.
S velkým očekáváním položil známou otázku: „Bože, poznal jsem vše nutné na této úrovni. Jaké poznání máš pro mne nyní.“
A Bůh mu odpověděl: „Jsi více než duše.“
Človíček oněměl úžasem. Co může být ještě víc? Má vůbec smysl pokračovat? Je ještě schopen více pochopit a postoupit dál? Dlouze, předlouze o tom přemýšlel. Pak ho napadlo rozhlédnout se kolem sebe. Uviděl, jak se mnoho človíčků na této i nižší úrovni spokojilo s dosaženým, ale současně uviděl, jak i další človíčci na této úrovni pilně pracují a několik málo se dokonce šplhalo na úroveň nejvyšší.
Protože jeho touha po poznání byla mimořádně silná, rozhodl se pokračovat.
A tak dále pracoval a pracoval, až jednou zcela nečekaně zpozoroval, že se ocitl na nejvyšší úrovni. Vůbec si nedovedl představit, jakou by mohl dostat odpověď. Dlouho pokorně čekal a s porozuměním soustředěně pozoroval dění pod sebou. Proto se cítil téměř dotčen, když ho vyrušil něčí hlas: „Dalších otázek již nemáš?“
Rychle se probral a uvědomil si, že s ním může hovořit pouze Bůh: „Promiň Bože, odtud je takový rozhled, že jsem se tomu pohledu neubránil a po pravdě, opravdu již nevím, na co bych se zeptal.“
Bůh se usmál a pravil: „Ale já pro tebe mám ještě jedno překvapení.“
Človíček byl potěšen, že se na něj usmívá sám Bůh a opět se v něm probudila již skoro spící zvědavost: „Omlouvám se za svoji domýšlivost. Prosím, buď tak hodný a sděl mi tu nejvyšší pravdu.“
Bůh odpověděl: „Já jsem Ty.“
A začal se smát tak srdečně, jak může jen ten, kdo takový smích stvořil.
Človíček strnul úžasem. To přece není možné. Ale protože je Bůh všemocný, dokáže předat poznání současně slovně i mimosmyslově, človíček konečně pochopil …
A začal se smát a smál se tak, že se smíchy začal kutálet z vrchu pyramidy dolů, až se skutálel na základní úroveň mezi normální lidi. Stále se smál, až ho někteří lidé začali považovat za blázna.
Od té doby žije jako normální člověk a s porozuměním pozoruje úsilí některých lidí vyšplhat se na vrchol pyramidy. Občas, když ho o to někdo požádá, poradí, jak se dostat nahoru. Nesnaží se vysvětlovat, že je vše jinak, protože si pamatuje na svoji cestu a na to, že by to tehdy nepochopil.
Často pak pohlédne na vrchol pyramidy a dlouho se srdečně směje, jak může jen ten, kdo takový smích stvořil …
–