Dnes se s Vámi chci podělit o zážitek, kdy jsem se poprvé na vlastní kůži setkala se svým průvodcovským číslem, které mi otevřelo dveře a dalo možnost nahlédnout do zákulisí jiného prostoru.Je to již mnoho let nazpět, kdy jsem trávila volno v jedné oblasti, jejíž okolí bylo velice příjemné. Mnoho lidí se navzájem znalo, pomáhali si, podporovali se. Přes to všechno mi mezi prsty unikal jeden velice zajímavý člověk, který byl zhruba stejného věku, ale s nímž jsme se pouze míjeli. Znala jsem ho jen okrajově, tudíž jsem o jeho osobě nevěděla téměř nic. Později mi sám řekl, že každý den odjížděl do zaměstnání mimo tuto oblast a vracel se až pozdě odpoledne, takže nebylo divu.
Osud však zamíchal karty a jednoho dne, kdy jsem cestovala vlakem si ke mně na jedné zastávce přisedl. Byla jsem ráda, že budu mít společnost, zároveň jsem cítila, že naše setkání není náhoda, a jak jsem se od něj později dozvěděla, náhoda to opravdu nebyla. Procházel prý celý vlak, hledal nějaké pohodlné místo a šel tam, kde cítil něco, co jej přitahovalo. Jednáme tak všichni, je to přirozené, spontánní, aniž si toto chování většinou uvědomujeme.
Dali jsme se do řeči a zjistili, že máme mnoho společného. Zájmy, názory na život, otázky.. Měli jsme o čem hovořit, čili, když z jeho strany přišlo milé pozvání na malé občerstvení, ráda jsem jej přijala. Při cestě k němu domů mne okamžitě praštilo do očí číslo jeho motorky. Energie tohoto čísla byla tak silná, že jsem jej nemohla minout. Pokud bych měla tento pocit alespoň částečně přiblížit, je to obdobné pocitu, když ve tmě otevřete oči a uvidíte zářivé světlo, prostě, nedá se přehlédnout, upoutá váš pohled a osobu natolik, že vaše myšlení se na okamžik zastaví v prostoru i čase, a upne pouze na energii tohoto „objektu“. A ikdyby jste se v té chvíli chtěli podívat jinam, přitáhne vaši pozornost zpět.
Ten okamžik trval snad půl vteřiny, vteřinu, ale zapůsobil na mne tak silně, že si jej pamatuji dodnes. V onu chvíli jsem naprosto jistě věděla, že setkání s tím človíčkem bude mít v mém životě nějaký hlubší význam.
Dny míjely a my se scházeli každou volnou chvíli, jak to jen bylo možné. Bylo to sice pouze několik setkání, přesto mi do života přinesly něco nového.
Skutečná pravda
Zapůjčil mi k přečtení knihu od Osha. Co se knížek týče, jednou za dlouhý čas nějakou přelouskám, ale nepatřím mezi vyložené knihomoly. Kniha, jako taková je souhrn poznatků, myšlenek a „pravd“ někoho jiného. Tedy, nejsou to mé poznatky a jejich souhrn by tudíž mohl můj životní úsudek a moji pravdu nějakým způsobem ovlivnit, mohla bych ji převzít. Ale pak by to nebyla Má pravda, nýbrž pouze převzatá. Neprožila jsem si ji na vlastní kůži, neohmatala ji, neochutnala. Jak potom mohu říci, že je to pravda? Vlastní pravda, prožitá na vlastní kůži je ta jediná pravdivá a skutečná. Je jako rozvíjející se květina, která s každým novým rozvinuvším se lístkem vydává krásnou vůni do okolí a ucítí ji pouze ten, kdo o ni s láskou pečuje. Pravda má totiž mnoho rozměrů, stejně tak, jako každý člověk je na jiném stupni duchovního vývoje. Proto každý rozumí té pravdě, která v dané chvíli koresponduje s jeho vlastním vývojovým stupněm.
Zapůjčenou knihu od Osha jsem si ale přečetla celou. Neznám jej, nevím, jaký je to člověk, jaký má charakter. Nepotřebuji to vědět. Velmi často totiž můžeme cítit osobnost člověka, jež knihu napsal, skrze jeho slova (pokud jsou skutečně jeho). Přečetla jsem ji, jelikož skrze jeho myšlenky přenesené na papír jsem vnímala teplo a vibrace, jež korespondovaly s vibracemi, které odrážela má duše. Při čtení jsem měla pocit, jakobych ta slova říkala já sama, jelikož jsem jejich význam vnímala obdobně.
Sídlo naší duše
A nyní se vrátím k mému kamarádovi. Díky němu, rozhovorech s ním jsem si uvědomila, Kdo vlastně jsem. V podstatě jsem to věděla od dětství, od narození, každý to víme. Cítíme to. Jak, kde? Tam, uvnitř. Kolem oblasti srdce, zhruba uprostřed hrudi, sídlí naše duše, už jsem se o tom zmiňovala. A ta ví, Kdo je. Ale jelikož duše je energie, která není hmotná, tedy, nelze si na ni sáhnout a my jsme lidé, žijeme v hmotném světě, naše duše, naše Já je proto obalena hmotným tělem. V této oblasti kolem srdce, aniž bychom si to rozumově uvědomovali, proto podvědomě cítíme, Kdo jsme. Naše duše tímto způsobem komunikuje s hmotným tělem a naším vědomím. Navíc, srdce je sídlem našich emocí. Proto tolik lidí mimo jiné zkolabuje na infarkt.
A Já si během rozhovorů s tím človíčkem uvědomila svou podstatu, i když mne nic neučil, pouze jsme prezentovali své vnitřní pocity. Je to jako, když jste spokojení, ale vnitřně cítíte, že vám přesto „něco“ chybí. Pak potkáte někoho, od něhož nic neočekáváte, a ta osoba vám na své dlani předá novou informaci. Ta přesně zapadne do mozaiky vašeho života a zaplní prázdné místo, tedy právě onen pocit, že vám něco chybí. Vaše mozaika pak náhle dostane smysl a vy se cítíte, jako malé dítě, které dostane nějaký nečekaný dárek.
Zákon přitažlivosti
Toho člověka, který mi něco předal jsem si v podstatě do života přitáhla sama. Jak? Mým vyzařováním, energií, kmitočty, zvukem na kterém vibruje každý z nás. Podle našich názorů na život, charakteru, zájmů a podobně jej máme každý trochu jiný. Lidé, kteří mají obdobný postoj k životu vibrují také na obdobných kmitočtech, zvucích, a proto se také přitahují. A tak jsem si i já v tomto člověku přitáhla do života nového kamaráda a zároveň „učitele“. Tak to v životě funguje. On něco nového předal mi, já zase jemu.
–
Od té doby se číslo čas od času objevilo a běh událostí byl obdobný, jako jej popisuji. Dnes už vím, že kdykoli mi mou cestu zkříží toto číslo, které poprvé před lety upoutalo mou pozornost, vždy v okolí tohoto místa najdu někoho, kdo mi předá informaci, kterou potřebuji získat ve svém hledání a osobním vývoji, nebo tam prožiji něco, co mi ukáže směr, či doplní mou mozaiku o další chybějící kousek. Posune mne to dál, o stupínek výše na schodech mého života. Proto si již vždy, když se v mé blízkosti dané číslo objeví, dávám pozor, abych něco nepřehlédla. Byla by to škoda. A opravdu mi to funguje.
“ Nihil fortuitum est „
Lena
Autorská práva psaného projevu > Živá Voda L
.
Krásně napsaný článek, četla jsem si ho dvakrát. Já měla obdobný zážitek před 10 lety, kdy jsem na tom nebyla zdravotně vůbec dobře a už jsem nevěděla kudy kam. Ptala jsem se pár dní, jestli není nikdo, kdo by mi pomohl, když lékaři řekli, že mi nic není. A jednou ráno se prostě objevil v mém obchůdku dědeček jako z pohádky. Nakoupil si a potom mi řekl, že ví, co mě trápí. Věděl vše do nejmenších detailů. Jezdila jsem k němu do chaloupky několik let a protože se nakonec ukázalo, že je to léčitel, tak mne pomocí reiki a všech těchto léčivých sil vyléčil. Na rozhovory s ním NIKDY nezapomenu. Jeho rady a moudra si nesu stále, i když už tady není. Vlastně je, protože když to potřebuji a myslím na něho, tak se tak stane a pomůže mi. Nebo mě navede na správnou cestu a já vím, co dále dělat. Jsem za to nesmírně vděčná!!!!
Dědeček, jako z pohádky, chaloupka…, to zní téměř jako z nějaké pohádkové knížky :). Hlavně, že Vám pomohl. Zdraví je důležité, když není zdraví, život má pak mnohem nižší hodnotu.
Ano pro mne to byla pár let pohádka. Bydlel v chaloupce ve vesničce Véska, to je kousek od nás a měli jsme nádherný výhled na Beskydy. Vedle domečku stojí kostelík a za ním jsou nádherné lípy. Tam chodil můj ,,dědeček" nejraději. Nyní tam jezdíme a já pod lípami vzpomínám a děkuji!
Tak tohle by určitě chtělo zažít spousta lidí. Myslím, že jste měla veliké "štěstí". Náš život tvoří útržky krásných okamžiků…