– Parazité > jak ovlivňují naše chování /1/

Dnes Vám chci představit první část poměrně obsáhlého článku, jež se dotýká i větších typů parazitů, a jakým způsobem ovlivňují chování svého hostitele, tedy člověka, zvířete, nebo hmyzu. Vkládám jej zde pouze pro zajímavost a informaci. Tolik úvodem, mými slovy. Lena

–

Co je na znaku lékařství

Podle dlouho uznávané verze je na znaku symbolizujícím životní sílu a zdraví had obtočený kolem hole řeckého boha Asklépia. Asklépios byl Apollónův syn, který dovedl vyléčit jakýkoli neduh na světě, problém pro něj údajně nepředstavovalo dokonce ani oživení zemřelého. Ještě před božskou kariérou, byl však Asklépios skutečným léčitelem z masa a kostí, který žil ve starém Řecku ve 13. století před naším letopočtem.

Nicméně novější varianta považuje zvíře na znaku všech lékárníků a lékařů za cizopasného červa vlasovce. S tímto parazitem se lidstvo zná už dlouhá staletí a dlouhá staletí se jej zbavovalo napíchnutím a navinutím na dlouhý bodec.

Mistři manipulací

O lidech, kteří se snaží manipulovat s druhými se hovoří, že jsou, jako parazité. Skuteční parazité jsou neuvěřitelně vynalézaví a schopní ovládat mysl milionkrát většího hostitele, včetně člověka. Schopnost manipulovat s tělem, které představuje jejich domov, je pro řadu parazitů klíčovým bodem úspěchu. Zatímco někteří si vystačí s krátkodobým naháněním na místa, kde je vysoká pravděpodobnost snězení následným hostitelem, jiní si troufnou i na tak složitý úkol, jakým je dlouhodobé šálení směrování psychiky.

Otrokářsky tvrdé vosičky

Jednoduché pomatení mravenčích a rybích myslí je však jen slabým odvarem toho, co se odvažuje provádět parazitická vosička Ampulex compressa se švábem americkým. Nejdříve švába žihadlem do hrudi paralyzuje, a pak stejným nástrojem provede precizní neurochirurgický zásah. Doslova si ve švábově hlavě nahmatá nervový pletenec, který řídí útěkový reflex a zalije jej jedovatým koktejlem, díky němuž se oběť stává naprosto poslušným robotem. Svého otroka pak chytne za tykadlo a odvede si jej do předem připraveného hnízda. Tam jej povalí na hřbet a na břicho mu naklade vajíčko. Pak už vše probíhá podle klasického scénáře. Vylíhnuté „dítě“ si poté živí tělem paralyzovaného švába, jehož útrapy končí až po zakuklení, vylíhnutí a odlet dospělé vosičky.

Spletitá cesta do útrob ovce

Motolice druhu Dicrocoelium dendriticum je vcelku vybíravý tvor. Ve vnějším prostředí je téměř naprosto ztracena. Ztracena je i ve velké části živých organismů s výjimkou plžů, mravenců a přežvýkavců. K dobru zhýčkané motolice je nutno přičíst, že o své slabosti moc dobře ví a dokázala se s ní vypořádat se záviděníhodnou elegancí. I když mravenci by na to asi měli podstatně odlišný názor. Stali se totiž hlavním článkem v řešení problému, jak se v rámci životního cyklu Dicrocoelia bezpečně dostat na vytoužené místo rozmnožovacích orgií. Tímto místem je trávicí trakt některého druhu přežvýkavců, nejlépe ovce. Jelikož hmyz není zrovna oblíbenou kořistí ovcí, zbyl způsob, jak jednoho svého hostitele dostat do žaludku druhého, přímo na motolici. Nikdo přesně neví, jak k takovému řešení maličký parazit došel, ani jak to vlastně provádí, ale jedno je jisté. Udělal si z nebohého mravence dokonale ovladatelného převozníka.

Motolice se v jeho těle nepohlavně namnoží do počtu několika desítek jedinců, kteří si zalezou do nervových pletenců a tam jednoduše tahají za provázky. Mravenec se v jejich rukou stává poslušnou loutkou, která každé ráno vyleze na vrchol trávy, pevně se zakousne, aby náhodou nespadla, a čeká. V případě, že jej i s trsem šťavnaté traviny slupne hladová ovce, je jeho trápení konec, parazit dosáhl svého.

Pokud nakažený hmyz ve své snaze být co nejrychleji spořádán býložravcem neuspěje do chvíle, než slunce vyšplhá dost vysoko, motolice zavelí k ústupu do stínu a k odpočinku. Na odpoledním prudkém slunci upečený a na zem spadlý mravenec totiž nezapadá do jejích rozmnožovacích plánů a nebyl by jí tedy k ničemu. Na vrcholek trávy jej vyžene opět ve chvíli, kdy teplota dosáhne snesitelných hodnot. Když intrika ani teď nezabere, je mravenec dočasně propuštěn ze služeb svého vládce a může si až do rána dělat, co se mu zlíbí. S novým dnem se opět stává otrokem a poslušně vylézá na vrcholek trávy. Tato taškařice se opakuje až do chvíle, kdy mravence konečně nepozře nějaká ovce.

Jak se manipuluje s rybami

Velmi podobně se svými hostiteli zacházejí i další motolice, které ve svém životním cyklu dočasně zneužívají rybí těla. Zalezou si do jejich očních čoček, kde pochopitelně provádějí samé zraku neprospívající věci. Důsledkem je, že rybí oči dokáží zachytit menší množství světla a najednou se ocitnou v temnotě. Jelikož většina ryb není nijak závratně bystrá, považuje zatmění za důsledek toho, že se dostala příliš daleko od slunce. Vydají se proto k hladině, kde se téměř zbavené zraku bezradně mrskají a lákají tak pozornost hladových ptáků. Přesně to se motolici líbí, jelikož v těle teplokrevného masožravce ji čeká odměna v podobě dospělosti, sexuálních hrátek a přívalů potomstva.

Krabí eunuch

Korýš kořenohlavec, si ze svého hostitele kraba dělá pojízdný hotel, kde kromě ubytování a stravy zdarma, má jako bonus k dispozici i nedobrovolnou pečovatelku o vlastní vajíčka. Kraba jednoduše vykastruje a na místě, kde obvykle samice mívá váček s vlastními vajíčky, vytvoří vlastní jesle. Svého hostitele pak přiměje, aby se o vajíčka staral stejně, jako by byla jeho. Dokonce k takovému chování dokáže donutit i samce. Po odstranění varlat zajistí, aby zadeček poslušnému eunuchovi dorostl do stejné šířky jako samici, a mohl na něj umístit svůj váček s vajíčky. Navíc krabovi namluví, že je samice a má se starat o vajíčka (kořenohlavce pochopitelně). Nebohému hostiteli, jehož tělo z větší části obsadil parazit, ani nic jiného nezbývá a starost o cizí potomky se stane jedinou náplní zbývajícího (leckdy i řadu let dlouhého) života.

Dvounohé taxi pro vlasovce

Ani člověk není parazitické manipulace nijak ušetřen. Část životního cyklu si v našich tělech odbývá vlasovec medinský (ten, který je pravděpodobně namotaný na bodci na znaku lékařství). Ke druhé části však potřebuje drobné korýše buchanky, obývající vodní prostředí. Ve chvíli, kdy se v děloze několik desítek centimetrů dlouhé samice vyvine změť milionů larev, musí člověka nějakým způsobem k té vodě dohnat. Samice čeká pod kůží na noze a záměrně ponouká náš imunitní systém, aby s její přítomností zuřivě bojoval. Výsledkem je bolestivý otok, od kterého si člověk obvykle snaží ulevit tak, že jej zchladí ve studené vodě. Máma vlasovcová přesně na tento okamžik čeká, aby se mohla vysunout z kůže a vypustit své potomstvo přesně tam, kde ho potřebuje mít.

Myš z pohledu toxoplasmy

Přímo do lidských mozků si troufá parazitický prvok toxoplasma. Zatímco na vlasovce v našich končinách jen tak nenarazíte (líbí se mu hlavně v pouštních oázách), miliony toxoplasmích cyst si právě teď hoví v mozku každého třetího z nás. Němci a Francouzi jsou na tom dokonce ještě hůř, u nich se promořenost populace odhaduje na 70 %. Ale není se příliš čeho obávat. Pro toxoplasmu nejsme nijak důležitý hostitel, má nás jen jako přestupní stanici a podle toho se tu za běžných okolností také chová. Většině z nás příliš nepřekáží, nebo si to alespoň namlouváme.

Toxoplasma si totiž myslí, že jsme myši a loví nás kočka (její finální hostitel). Proto nás nechává vypadat zdravě a čiperně, abychom měli šanci, že si nás kočka všimne. Mrtvou myš, zalezlou hluboko v noře podle jejích zkušeností žádný predátor lovit nebude. Ale ono to pochopitelně není tak růžové. Když myš (za kterou jsme považováni) bude čiperná a obezřetná až příliš, může se stát, že ji kočka nechytí a z toxoplasmí návštěvy kočičích útrob nakonec sejde.

Jednobuněčný psycholog

Lstivý prvok tedy nenechává nic náhodě a svého hostitele zbavuje přirozeného strachu z predátorů, zhoršuje nervosvalovou koordinaci a zpomaluje únikové reflexy. Úspěchem české parazitologie je skutečnost, že tým z pražské Karlovy univerzity na konci 90. let dokázal, jak toxoplasma skutečně mění osobnost i u lidí.

Muži nakažení toxoplasmou méně ochotně akceptují morální standardy společnosti, méně se obávají trestů za překročení hranic legálnosti a vůči ostatním jsou nedůvěřiví. Ženy se naopak stávají společenštějšími a otevřenějšími. Oba typy chování vedou k tomu, že lidé s toxoplasmou se ochotněji vystavují nebezpečí. Statistické průzkumy například ukazují, že oběti dopravních nehod si s sebou nosí mnohem více toxoplasmích prvoků, než kolik je běžné u zbytku populace. Nákaza toxoplasmou 2,5krát zvyšuje riziko, že nepřežijeme naše řidičské umění. Jiná statistická studie nedávno prokázala, že toxoplasma dokonce může za některé sklony k neurotismu a schizofrenii.

Stále se objevující nové souvislosti mezi lidskou mentalitou a nenápadným prvokem podsouvají otázku, do jaké míry je naše psychika a svobodná vůle pouhou iluzí a vývoj lidské společnosti ve skutečnosti spočívá v rukou všemocných parazitů.

Toxoplasma nadržuje chlapcům

Jeden z nejnovějších výzkumů v oblasti působení toxoplasmy ukázal, že nakaženým ženám se rodí o třetinu více chlapců, než děvčat. Přesnou příčinu zatím nikdo nezná, ale předpokládá se, že samičí embrya v důsledku pozměněné imunitní odpovědi hynou už v časném stádiu vývoje a žena si tak ani nevšimne, že potratí.