Je opravdu krásné sledovat, jak přitahuji to, co vyzařuji. Mé zájmy, smysl mého života, jádro mého Já, jeho podstata vysílá do okolí vibrace, které si v prostoru najdou a přitáhnou to, co vibruje na stejných vlnách. Aneb, stejné přitahuje stejné. Vždy, když se setkám s tím, co se mnou ladí na stejné vlně, zachvěji se radostí. Dnes si mé vibrace přitáhly pěkný filmový dokument o velikosti a kráse obyčejné hlíny. Že nerozumíte, co je na hlíně zajímavého? Tento pěkný dokument věnuji Vám, kteří rozumíte hlasu Země, aby jste měli radost, a také Vám, co nechápavě kroutíte hlavou. Soustřeďte se a sledujte s otevřeným srdcem. Vraťte se ke svým kořenům.V Amazonské džungli se říká, že jednoho dne Slunce vymrštilo tyčku od chrastítka do Matky Země a odtamtud jsme vyšli. Starověcí Egypťané věřili, že bohové vytvarovali jíl do lidí a vložili je do pozemského ráje. Židé, křesťané a muslimské tradice sdílejí příběh o tom, že Bůh nabral hlíny a vdechnul ji život. V hebrejštině jméno Adam přesně znamená hlína nebo jíl. A Eva znamená život.
Když přišli lidé před 2 miliony let, vše se pro zeminu změnilo a od té chvíle byl osud hlíny a lidí úzce provázán. Myslíme si, že jsou důležité diamanty, že zlato je velmi důležité a že všechny tyto minerály jsou důležité, od toho to jsou vzácné kovy. Vše to jsou formy půdy, ale ta část tohoto minerálu, která je navrchu a je zemskou kůži je nejcennější ze všech.
Naše bohatství je imaginární, pochází totiž z půdy. Pokud se nepostaráme o půdu, která tvoří pouhou 5 centimetrovou vrstvu života, na které je budoucnost na Zemi totálně závislá. Bereme půdu jako samozřejmost, protože tu je všude kromě toho kdy následkem větru a tekoucí vody vám zůstane holá skála, si uvědomíte, že s tou toho moc nesvedete. Má nádherné mírně sladké aroma a obsahuje tolika odlišného života. Plná ruka zemské hlíny obsahuje více uspořádaných informací, než povrch všech ostatních známých planet.
Zemina pravděpodobně obsahuje desítky miliard mikroorganismů a všechny žijí pospolu, některé ve spolupráci, jiné jako konkurence, proto mají ohromné množství strategií na spolužití, zbavit se jeden druhého a vytvořit si svůj vlastní prostor v zemi. Myslíme si, že to jsou pouze mikroorganismy, prostě je to hloupá hlína. Toto často nazýváme špínou, tu věc co se snažíme smýt z našeho auta, nebo z našich příjezdových cest. Ve skutečnosti to jsou sedimenty, které jsou zásadní pro udržení naší zdravé biosféry, to celé je o zachování života pro rostliny, zvířata a nás samotných. Zemina je skutečně silné slovo, je to slovo jako dům, zloba, jíst… Je to slovo, které je ve vašich ústech. Je to slovo o vztazích.
Děti si nehrají v půdě, ale v hlíně/zemině. Když se projdeme krajinou, nejen ptáci, medvědi a zvířata si jsou vědomi tohoto lesa, ale tak si jsou všechny mikroby vědomy naši přítomnosti. Jsme hluboko ve starém vzrostlém lese, na konci stezky s nějakým názvem. Stezka zapomentuá časem a zde sedím mezi těmito obřími smrky, které rostly léta. Jsou pravděpodobně 300 – 400 let staré. 35 – 50 metrů vysoké. Tento starý vzrostlý les pochází z půdy pod našima noham, která je tak tenká.
Místní půda vznikla po poslední době ledové před 10000 lety, kdy ustoupily ledovce, které seškrábly většinu půdy dolů k neplodné hornině. Malé čočky půdy přežily, a v těchto čočkách začaly růst stromy a malé keře. Ale půda je tak tenká, že když dosáhly vrcholu, spadly a shnily v podhoubí. Půda se pak stala hlubší a čočky se trochu zvětšily. Další sledem by se znovu a znovu a znovu vyskytly tyto cykly obnovy, rozkladu, vytvářením půdy, by vzrostla vrstva půdy, a jak by vzrostla, zvyšila by se její schopnost podpory biodiversity. Jenom toto odstrčím a můžete vidět, že všude tam je podhoubí. Toto jsou propojené organismy mezi životem a smrtí a jak rozkládají dřevo, vzniká půda. Tento pavučinový růst pak vyrazí houbu. Její spóry se rozšíří a další komunity se objeví daleko od houby ze které se šířily. Toto je plísňovitý způsob. Všechny půdy na světě jsou plné těchto houbovitých porůstů. Celá půda je vytvořena z podhoubí a tím, jak to rozkládá dřeviny a rostliny, se z toho stane zemina. Podhoubí vytváří zeminu. Dokonce i v betonové džungli si hlína najde cestu k životu. Rozhodl jsem se napsat knihu o hlíně, protože kdekoliv jsem byl v New Yorku, nezdálo se, že by v ní lidé věřili.
Pierre Rabhi je visionářský ekolog a zemědělec bez hranic. Zasvětil svůj život uzdravení půdy. „Za spoustu let mne toho hlína hodně naučila. Bůh nám ji nedal, ať s ní špatně zacházíme. Mám s tímto živoucím orgranismem vztah. Leckdy jsem jako Otec hlíny, protože se o ni starám. Leckdy je hlína má matka, protože mne krmí.
Stromy nás krmí svými plody. Žijeme v potenciální edenské zahradě. Mám cuketu, jahody, mrkev, žluté fazole, fialové fazole, okurky. Co víc byste chtěli? Kokos. Jím zemi. Povím vám, že v každé vinařské oblasti, ve které jsem byl a bylo jich hodně, Itálie, Španělsko, Francie a Austrálie a všechny tyto místa, první co udělám je, že si do ruky dám hlínu a jím ji. Nevím co to znamenemá, jestli jsem šílený, ale povím vám, že když to udělám, cítím propojení.
Země je to co vám chutná. Když to skutečně analyzujete, když nepijete jen pro příležitostnou zábavu, když vám jde o kloub věci, je to země, která skutečně odhaluje víno …….
Jako "malá" jsem vždy pozorovala tatínka, když začal orat zahradu. Nejdříve vzal hrst hlíny, promnul ji v dlani a přivoněl. Tento ,,obrázek" mi vždy přijde na mysl, když vidím, jak se dnes s úrodnou zemí(hlínou) zachází. Na jaře na našich úrodných polích jen samá řepka, řepka a zase jenom řepka. Naši předkové by se moc divili, kdyby tohle viděli. Copak nic jiného vypěstovat neumíme? Co budeme jíst? Řepku? Jistě že ne. Dovezeme přehnojené, mrtvé potraviny ze zahraničí a samozřejmě za drahý peníz. A o tom to vlastně všechno je. Ale to je ta špatná stránka věci.
Já vnímám vůni hlíny a vím, že těch vůní má snad nekonečné množství. Jinak voní pole ráno, jinak večer.Hlína provoněná ranní rosou-to je něžná nádhera. Já, protože miluji sromy, mám nejraději vůni hlíny v lese, kdy voní podhoubí a tlející jehlíčí, které se mísí s hlínou. A letos jsem zažila zvláštní vůni v lesích, kdy kolem stromů nebyl sníh. Stromy žijí i v zimě a vyzařují teplo a to teplo se promítlo do vůně hlíny kolem jejich kořenů.Musela jsem chvíli postát a tu vůni do sebe vstřebat. Byly to velice emotivní pocity.Hlína je pro mne vůně domova, ten nejkrásnější pocit, kterému se nic nevyrovná.
Krásně napsáno.
Až "lidé" pokácejí poslední strom, otráví poslední řeku, uloví poslední rybu, pak teprve přijdou na to, že se peníze nedají jíst… Nyní jim příroda dává poslední šanci. Zdali ji využijí, či ne, se můžeme ptát. Zatím je to zhruba 50 : 50. O sobě nepíši, jelikož já vím, co mám dělat. A Vy jistě také.