Při tomto psaní mám malou slzičku v oku. Hřeje barvami duhy a je v ní kus Lásky, která je čistá, jako tříšť křišťálové vody, která vzniká při mořském příboji. Ne, nejsem nezdravě přecitlivělá, jen zkrátka vnímám a vidím více, než je pro tento hrubý a povrchní svět uchopitelné. Nastavení tikotu takovýchto vnitřních hodin možná někteří z Vás máte také..
Ovšem, pojďme od počátku: Před několika dny jsem byla opět tichým svědkem nádherného okamžiku, který se vryje do paměti v takové míře, že na něj nikdy nezapomenete.Měla jsem jisté vyřizování. Když bylo hotovo, řekla jsem si, že ještě nahlédnu do malebné, voňavé cukrárny, kterou mám po cestě, a z této návštěvy rozhodně neodejdu s prázdnou. Doma si pak užijerme podvečer v náruči jemně sladké pompéznosti.
Uvnitř jsem se na okamžik zastavila. Mimo mne zde postávali čtyři lidé. Dále dvě ženy, jež něco řešily a dáma velmi zralého věku, která byla usazena v invalidním vozíčku. Čekala na ženu, jež kousek opodál rozmlouvala se svou známou.
Babička na vozíčku byla bleďoučká, bílých vlasů, takový věchýtek, jak už tomu u seniorů požehnaného věku často bývá. Tělíčko již tolik nesloužilo, ovšem jinak se zdála být šikovná a vnímavá. V očích měla jakési odevzdání: Rozumím této tiché řeči jejího pohledu.
Tato dáma byla dalšíím člověkem, se kterým jsem opět prožila komunikaci na jiné duchovní úrovni. Stává se mi, někdy více, jindy méně často, že někteří lidé, ale i zvířata ve mně „cosi“ vidí. Když na mne pohlíží, naprosto nehnutě, jakoby se v té chvíli zastavil jejich i můj tok času a naše společné vědomí se na několik vteřin ocitlo v naprosto jiném prostoru. Jakoby tito ve mně, velmi hluboko, uvnitř, sledovali cosi „zvláštního“, nedostává se mi přesného pojmenování toho „cosi“, co v některých živoucích bytostech má přítomnost vyvolává.
Babička se na mne zadívala a já v té chvíli okamžitě pocítila potřebu v ní rozsvítit její „svatozář“. Prosím Vás, nedisponují jí pouze lidé, jež bývají různými církvemi označováni za svaté, většinou po svém odchodu na druhý břeh, a jejichž postavy jsou poté na různých obrazech vykreslovány, jako „svaté“, se září, která je vesměs vyobrazována kolem hlavy. Všichni ji máme. Je to energie našeho ….
K babičce jsem přistoupila a učinila to, co běžně dělávám, v podstatě po většinu svého dosavadního života. V posledních letech ovšem toto mé konání nabývá většího uvědomění, které se mne velmi hluboce dotýká. Je pravdou, že stále málo lidí toto mé přirozené „rozsvěcování“ přijímá, neboť mu zatím nerozumí, a v podstatě ani nemají zájem jej uchopit. Nejsou připraveni. Přitom jde o tak jednoduchý úkon. U některých osob však poznám, že nastal čas a dokáží jej pojmout.
Babička se na mne po mém „zásahu“ usmála. Záře, která se kolem ní rozprostřela pro mne byla nebývalou odměnou. Neboť, přátelé – šťastná duše má přenádherný zvuk, který daleko přesahuje hranice běžného, lidsky povrchního cítění. Její záře tím posílila i záři mou.
“ Ani bohatství, ani krása těla, nebo úspěch a společenská prestiž nepřesáhnou velikost „božího“ Světla. „
Vlastní citát Lena Orio
Související > Kočky ve mně „něco“ vidí > ♪♫♪
