Příběh, kterým je možno se inspirovat a jehož prezentací Vám chci „něco“ říci:
Dnes byl těžký den a díky „bohu“, je téměř u konce. Šla jsem domů z práce a náladu měla zcela odpovídající stavu počasí: pochmurnou a depresivní.
Aby toho nebylo málo, když jsem zahnula do naší ulice, zjistila jsem, že cestou, kterou chodím obvykle se nedá projít – byla uzavřena kvůli nějakým urgentním pracem. V duchu jsem si zanadávala a šla oklikou, mezi domy, kde jsem tuto část města an zvlášť dobře neznala. Proto jsem si taky nikdy nemohla všimnout obchůdku, který byl umístěn v jednom z obytných domů. Jeho název vyprovokoval moji zvědavost: jmenoval se Obchod štěstí.
„To by mne zajímalo, co můžou v takovémto obchodě prodávat“, pomyslela jsem si. Vešla jsem dovnitř. Dveře se za mnou měkce zavřely. Melodický zvoneček nad nimi ve mně probudil zvláštní vibraci, doslova jako by se ve mně někdo zasmál. A díky tomu jsem pocítila jakési radostné vzrušení, jako by se každou chvilku mělo stát, něco moc příjemného.
Když jsem vstoupila, rozpačitě jsem se zastavila. Cíítila jsem se zmatená. Byl to podivný obchod. Ze všeho nejvíce připomínal zanedbaný sklad, plný všelijakého harampádí. Mezi poličkami a pultíky chodili zákazníci, prohlíželi a dotýkali se nejrůznějšího zboží. Panovalo tu jakési radostné oživení. K východu spěchala nějaká stařenka, rozzářená jako sváteční lampion. Zaplatila, usmála se a vydala se mým směrem.
„Promiňte“ – zeptala jsem se jí – „co se zde prodává?“
„Jak to, co?“ – podivila se paní. – „Co je tam napsáno, to se tu prodává. Štěstí.“
„Štěstí! – A jakého druhu?“
„Jaké si vybereš! Štěstí na metry, na váhu, nebo kusové štěstí!“
„Jak to, co?“ – podivila se paní. – „Co je tam napsáno, to se tu prodává. Štěstí.“
„Štěstí! – A jakého druhu?“
„Jaké si vybereš! Štěstí na metry, na váhu, nebo kusové štěstí!“
„Jen se neboj, zboží tu mají kvalitní! Já jsem tu stálá zákaznice. Určitě budeš spokojená!“ A za zvuků zvonku ta paní vyklouzla z obchodu.
V té chvíli už ke mně spěchal prodavač ve firemním obleku, se jmenovkou na náprsní kapse. Stálo na ní: -Petr, prodavač Štěstí.
„Omlouvám za malé zdržení, to víte, tolik zákazníků, moře práce!, sdělil.
„Vy jste u nás poprvé, že?“ „Copak Vy si pamatujete všechny zákazníky osobně?“ – podivila jsem se.
„Samozřejmě! Vždyť když se někdo rozhodne jednou provždy být šťastný, stává se naším stálým zákazníkem“, vysvětlil Petr.
„A co je na tom vašem zboží tak extra obšťastňujícího? – zeptala jsem se s určitou skepsí.
„Já jsem Vás úplně zmátl řečmi!“ – uvědomil si náhle prodavač.
„Dovolte mi nabídnout Vám malou prohlídku a předvedení našeho zboží.“ Vzal mě za rameno a táhl k policím.
„Podívejte se! Kouzelné krasohledy! Dodávají životu barvu! Neustálá změna dojmů, záplava barev, záplava nejrůznějších kombinací!“
„Ale vždyť je to jen hračka! – zaprotestovala jsem.
„A Vy si zřejmě myslíte, že život je vážná věc?“ – zeptal se.
„No a jak vážná!“ – přitakala jsem.
„Kdyby si dospělí mohli hrát jako děti…“
„Tak si hrajte!“ – navrhl mi prodavač.“ Kdo Vám jako dospělému člověku může zakázat si hrát?“
„Mám přece povinnosti, práci a …“- namítla jsem poněkud sklesle.
„Tak si na to hrajte! A pro začátek si k tomu dejte do kabelky náš krasohled! Až Vám bude smutno, až budete otrávená a dočista unavená, chvilku se do něj budete dívat. A hned uvidíte, jak je život barevný!“
„Rozmyslím si to“ – řekla jsem.
„No, tak pokračujeme!“ – navrhl Petr.
„Teď Vám předvedu v chodu zařízení na vypouštění mýdlových bublin. Podívejte! Podívejte se! Jak jsou různobarevné! Ty tvary! A jak praskají!“
„No a co má být?“ – nechápala jsem.
„Jak – no a?! – přeskakujícím hlasem málem vykřikl Petr.“ – „Přece všechny vaše problémy praskají, jako ty mýdlové bubliny! Lehounce! Krásně a radostně! Copak to není štěstí?“
„Kdyby i v životě praskaly tak snadno“ – vzdychla jsem.
„Většina našich problémů je velmi silně nafouknutá. Zrovna jako tyto bubliny. Naučte se mít k problému vztah, jako k této mýdlové bublině – podívejte se na ni, pokochejte se, jak je lesklá, jak dokonalý má tvar a velikost a nechte ji prasknout! Takhle!“ – a vyfouknul další záplavu duhových bublin.
Prodavač říkal podivné věci. Ale bůhví proč jsem byla ochotná mu věřit. Bylo v něm cosi… přesvědčivého.
„Dobře, možná, že na tom, co říkáte, něco je“ – souhlasila jsem. “ Ale uvěřit, že krasohled a mýdlové bubliny jsou štěstí, opravdu nedokážu. To se nezlobte.“
„Tak půjdeme do oddělení látek! Máme fantastické oddělení látek – bez známek jakékoli dotčenosti prohlásil Petr.“
„Vpřed, vstříc Štěstí!“
Spěchala jsem za ním. Skutečně tam měli nepředstavitelný výběr látek těch nejrůznějších barev a vzorů. Prodavač tohoto oddělení zrovna obsluhoval zákaznici.
„Měl byste nějaké opravdu veselé plátýnko?“ – ptala se ho.
„Samozřejmě, madam! Podívejte se!“ – odpověděl prodavač radostně a rozmotal před ní štůček plátna světlé barvy s obrázky veselých zajíčků.
„Mimořádně veselý vzor! Pojďte, zasmějeme se mu spolu!“
A zasmál se první, hned po něm i zákaznice. Když jsem je sledovala, musela jsem se také pousmát.
„Ušiju si z toho veselou zástěru a kuchyňské chňapky! Až budu vařit oběd, budou do jídla padat úsměvy. A celé naší rodině bude v tu ránu veselo!“ – mluvila rozhodným hlasem.
Všimla jsem si jejího obličeje. Vypadal jako rozsvícený zevnitř, v očích a v koutcích úst jí stále ještě pohrávaly jiskřičky smíchu.
„Někdy stačí obklopit se milými věcmi, aby byl život takto veselý“ – vysvětloval Petr.
„To je to tak snadné?“ – nemohla jsem mu uvěřit. – „Vždyť to jsou jen takové drobnosti!“
„Víte, život se vlastně skládá z drobností – důvěrným tónem pronesl Petr. – „A štěstí se z nich skládá taky.“ A představte si, když těch maličkostí, těch hezkých a milých věcí bude hodně!“
„Ale ano, to si umím představit“ – usmála jsem se. – To by bylo štěstí!
„Vidíte, už jste pochopila podstatu našeho zboží!“ – radoval se.
„Ale to není všechno! Jen pojďte, pojďte! Chci Vám ukázat naši novinku! Velkou Knihu Štěstí! Právě jsme ji dostali!“
V oddělení knih měli opravdu velkou nabídku, ale prodavač Petr mi nedovolil si je pořádně prohlédnout. Hned mi dal do ruky sympatický špalíček v barevné obálce. Otevřela jsem ho a podivila jsem se. Nic tam nebylo! Tedy vlastně – skoro nic. Nahoře na stránce stálo: „Dnes byl nejšťastnější den mého života!“- a dole bylo napsáno: „A zítra to bude ještě lepší!“ Stránka sama ale byla prázdná, linkovaná, jako v nějaké písance pro prvňáčky. Listovala jsem knihou stránku po stránce – byla taková celá.
„Tak, jak se vám líbí?“ – ptal se prodavač.
„Ale… vždyť tu nic není napsáno!“ – rozčilovala jsem se.
„No právě!!“ – potvrzoval radostně. „O tom to je! Psát budete sama!“
„Jak sama?“ – ustrnula jsem. – „Já moc pěkně a zajímavě psát neumím!“
„To platí dneska. Jenže zítra může být všechno jinak“ – pronesl záhadně Petr. – „Dovolíte, abych Vám udělal malou přednášku?“
„Ale jistě.“
„Každý náš den je naplněn různými událostmi. Jedny se nám zamlouvají a jiné ne. Ale i když je to podivné, zapamatujeme si vždycky především ty špatné. Ty dobré nám tak nějak připadají normální, zdá se nám, že tak to zkrátka má být. Takový přístup nám ale silně zkalí obrázek našeho štěstí! Souhlasíte?“
„To je pravda“ – uznala jsem. „Někdy opravdu úplná maličkost pokazí člověku celý den.“
„No právě – a Velká Kniha Štěstí jde na to přesně opačně. Do ní se zapisují jenom šťastné události. Nejméně pět denně! Víc se může, ale míň rozhodně ne.“
„A kde asi tak vezmu tolik šťastných událostí za den?“ – protestovala jsem.
„Dovolte, abych v tomto s Vámi nesouhlasil – ve skutečnosti je to zcela snadné, jen jste to ještě nezkusila“ – namítl prodavač.- „Samozřejmě, v prvních dnech budete muset své myšlení naladit na novou vlnu. Ale brzo se Vám to zalíbí, je to strašně příjemné! Zkuste to, zkuste to hned tady! Co Vás dneska potkalo za štěstí?“
„Já nevím“ – zajíkla jsem se. „Byl to pro mne těžký den.“
„Byla jste dnes nějak zraněna?“
„Ne, to ne, co Vás to napadá“ – zamítla jsem.
„Vždyť to už je štěstí! Tak to musíme zapsat“ – radoval se.
„Ztratila jste dneska něco?“
„To ano, založila jsem někam dost důležité lejstro, ale pak jsem ho našla mezi papíry“ – potvrdila jsem mu.
„Aha – a to bylo štěstí! Není to snad pravda?“ – pokračoval.
„To ano“ – souhlasila jsem.
„A teď sama, zdá se, že už vám to jde“ – povzbuzoval mne prodavač.
„Taky jsem dneska viděla velice legračního pejska. Byl strašně chlupatý a ještě měl kabátek! Vypadal jako z cirkusu.“
„No vida, úžasné! Jak vám to krásně jde!“ – chválil mě Petr.
„Taky jsem dneska konečně dopsala pracovní zprávu. Byla velmi dlouhá a dost mne to otravovalo.“
„To máme čtyři“ – počítal. „A pátá? Jaká byla pátá příhoda?“
„Co následovalo potom?“ – vybavovala jsem si.
„Pršelo. Šla jsem domů, ale cesta byla uzavřená a musela jsem okolo… Ano! Potom jsem přišla do tohoto vašeho kouzelného obchodu“ – zaradovala jsem se. „Zapište to!“
„Rád,“ vyhověl Petr.
„Jsem poctěn tím, že jste do výčtu šťastných událostí zařadila návštěvu našeho obchodu. Tak to máme zapsáno pět příhod! Vaše Velká Kniha Štěstí už se píše!“
„A takto to musím dělat každý den?“ – ptala jsem se. – „A co až mi dojdou stránky?
„V té chvíli už si váš rozum přivykne fixovat šťastné události automaticky, a nejenom pět za den, mnohem více!“ – sliboval Petr. – „Váš život bude prostě naplněn štěstím!“
„Mockrát děkuji“ – řekla jsem. -“ Myslím, že si vezmu tu Knihu Štěstí.“
„Přijměte ji jako dar našeho obchodu“ – sdělil Petr. – „Novému zákazníkovi vždycky dáváme nějaký dárek.“
„To mám štěstí!“ – zaradovala jsem se.
„Vidíte, už máte šestý bod ve vašem dnešním seznamu Štěstí“ – usmál se Petr.
„No ovšem! Jenže já si ještě k tomu vezmu bubliny, které budou praskat, jak problémy a krasohled pro zvýšení barevnosti života! To jsou štěstí sedm a osm!“ – vypadlo ze mně.
„Mám velkou radost! Přejete si naši firemní tašku?“
„Ano“ – zmínila jsem a stále se ještě usmívala.
Firemní taška byla rovněž v sympatických, veselých barvách. Měla nápis – „Jsme odsouzeni ke štěstí!. Petr mne doprovodil až ke dveřím. Byla na nich tabulka: „Východ existuje„.
„Máme takové tabulky na všech dveřích“ – řekl mi Petr. „Aby nikdo nezapomněl, že východisko existuje vždycky, chápete? Děkujeme za nákup, přijďte zas.“
„Určitě přijdu“ – slíbila jsem. – „Chci si prohlédnout i ostatní zboží.“
„Máme vždycky radost ze stálých zákazníků!“ – zaradoval se prodavač.
Nashledanou! A hodně štěstí!“
Zvonek melodicky zaklinkal a já jsem vyšla na ulici. Mé srdce zpívalo štěstím. Šla jsem domů a lidské pohledy na mě ulpívaly. Možná kvůli té veselé tašce. Nebo proto, že jsem se nemohla rozloučit se svým úsměvem. Možná taky proto, že jsem teď vnitřně zářila, jako ta stará paní prve u vchodu. A to taky bylo štěstí. „Devět“ – pomyslela jsem si automaticky. „Nesmím to zapomenout zapsat do své nové Velké Kniihy Štěstí …“
–
Lena: Nyní bychom si mohli položit otázku: Ať již je příběh vypravěčky smyšlený, nebo pravdivý – obchod tohoto typu mohl být obyčejný Levňáček, neboli obchod typu „vše za babku“. Obsahuje tedy vesměs zboží, které je již zastaralé, méně prodejné, o něž již není takový zájem. Majitelé mohli pouze šikovně využít svůj obchodní talent k omámení zákazníků tím, že jej nazvali Obchodem štěstí. Jistě, možné to být může, možné je však i to, že to myslí skutečně vážně a s dobrým úmyslem. Každopádně, určitý účel to přeci splnilo… Dokázal v lidech vyvolat pocit štěstí …
V textu jsem provedla drobné úpravy.
Hezký den všem a hodně štěstí.
