Setkali jsme se náhodně a za normálních okolností bych si jí možná nijak zvlášť nevšiml. Ale hezky se na mne usmála a já její úsměv od té doby nosil ve své hlavě. Myslel jsem si, já ješita, že ten úsměv byl určen jen pro mne. Slečna za přepážkou banky ale asi tyto úsměvy rozdávala všem klientům. Chodíval jsem do banky čím dál častěji. Později jsem si uvědomil, že jsem musel působit velmi nápadně a legračně. Určitě prokoukla, že tam chodím jen kvůli ní.
Když neměla k odbavení žádného klienta, vyprávěl jsem jí různé příběhy, jen abych ji pobavil a zaujal. Když se smála, byl jsem bez sebe. Uměla skutečně poslouchat vše, co jsem říkal. S takovým zájmem.
Za nějaký čas jsem našel odvahu počkat na ni po jejím odchodu z práce. Příjemně mne překvapilo, když jsem zahlédl radost v jejích očích, spatřivší mne. Pozval jsem ji na malou večeři a hodně dlouho jsme si povídali. Zjistili jsme, že máme hodně společného. Zájmy, názory, pohled na život.Měla v sobě mnoho dobrého, laskavý pohled, žádná zlatokopka. Uměla také mlčet, v takových chvílích, když jsem ji pozoroval, se mi zdála ještě krásnější. Život neměla zrovna lehký. Přesto se z něj dokázala těšit. Měla ráda přírodu a vážila si každého okamžiku, který prožila. Snad proto, že jí život připravoval více nepěkných okamžiků a situací. Někdo by proto zahořkl, ona se nadnesla nad bolest. Ukázala mi, že i přes těžký osud je možné milovat. Byla mojí princeznou, královnou mého života.
Po nějaké době jsem našel odvahu moji královnu požádat o ruku. Slovo dalo slovo a brzy jsem si ji hrdě vedl k oltáři našeho manželského slibu.
Se svoji ženou jsme si později založili podnik, kde já byl veřejně, jako majitel, vše jsem vyřizoval, ona působila ve vnitřních záležitostech, v podstatě byla hybnou silou našeho podniku. Když jsem si s něčím nevěděl rady, popostrčila mne vpřed. Stála na mé straně a naprosto mi věřila. Rozhodnutí nechávala na mně, vždy řekla svůj názor, nevodila mne však za ručičku, ale občas pomohla při mém přemýšlení, co bude dál. Tohle podle mne potřebuje každý muž, a pokud to má, stává se úspěšným v práci, kterou vykonává. Svoji královnu jsem za to obdivoval a dával jí upřímně najevo, jak ji miluji.
Rozepře mezi námi ale také byly: Miloval jsem ji, ale byl jsem ješitný. Dnes si to vyčítám. Pánové, tohle nedělejte, je to podlé. Místo, abych dovolil své ženě mi říct, co jí na mém chování vůči ní vadí a vzájemně si o tom popovídat, zavřel jsem za sebou dveře a hrál mrtvého, uraženého brouka. Nebo jsem odešel za kamarády do baru. Moje žena to se mnou v tomto neměla lehké: Muži, nebuďte ješitní, naše ženy tím moc trápíme! Později jsem se dozvěděl, že zatímco já jsem popíjel s kamarády a polykal svou uraženou ješitnost, má žena, která mne velmi milovala doma mezitím plakala, protože jsem jí svým uraženeckým a snad i pubertálním chováním ublížil. Přestože od pubertálního věku mne dělilo spoustu let. Dlouho po takovémto zážitku se pak na mne nedokázala usmát, a ten úsměv, který jsem na ni tolik miloval zmizel. Nakonec jsme si promluvili a já pochopil, že před problémy se neutíká, ale je potřeba je řešit. Promluvit si. Pak se mezi námi vše vyjasnilo a zase vše zapadlo do těch správných kolejí. Když se později u mne objevil stejný uraženecký postoj a model chování, vždy mi tuto první příhodu připomněla, a já vzal zpátečku. Pochopil jsem, že tím své ženě ubližuji. Ona mi věřila, milovala mne a já se k ní někdy choval, jako malý rozmazlený kluk.
Úspěšného muže poznáte podle spokojenosti a úsměvu jeho ženy. Milovala mne a dívala se na mne s takovou láskou v očích, na kterou nikdy nemohu zapomenout.
Když mne po mnoha letech našeho manželství začala svádět mladá atraktivní sekretářka mého kamaráda, vždy jsem uviděl lásku v očích mé ženy a nebyl jsem schopen ji podvést. Láska a pouto, které mezi mnou a mojí ženou byly, překonaly všechno. I svody mladé dívky.
Tak šel čas a stalo se něco, na co jsem nebyl nikdy schopen ani pomyslet. Nebyl jsem připraven. Ale realita života mne donutila postavit se nohama pevně na zem.
Moje láskyplná žena, v době, kdy naše děti odrostly a pořídily si své rodiny, vážně onemocněla. Najednou byla upoutána na lůžko. Lékaři mi sdělili, že už nikdy nebude chodit a nastanou chvíle, kdy nebude schopna mne vnímat.
Nevzdal jsem to. Předčítal jsem jí její oblíbené knihy, vyprávěl naše společné zážitky, sny. Ještě jsme toho chtěli spolu hodně zažít, ale najednou jsem si uvědomil, že kvůli její nemoci už nic z toho nestihneme. Začal jsem litovat, že jsem nedokázal naše plány naplnit. Čas jsem si udělat mohl. Už kvůli ní. Miloval jsem ji. Ona mne pak už nevnímala, ale já si byl jistý, že naše srdce jsou stále propojena spolu a navždy.
Muži, nikdy nepřestaňte obdivovat krásu své ženy. Protože ona je skutečně krásná, a to po celou dobu svého života. I když její tvář, tak jako vaši tvář pokryjí vrásky, její vlasy přelijí šediny. Pro mne byla nejkrásnější žena na celém světě. Když se usmála, byl to stále ten stejný úsměv, jako když jsme se poprvé uviděli. V jejích očích pokrytých vráskami byl stále ten samý, láskyplný pohled, který patřil jen mně. Uvědomil jsem si, kolik lásky v sobě měla. Rozdávala lásku všude, i když v jejím srdci byla často i bolest. Já se k ní nechoval vždy přívětivě, byl jsem i žárlivý, naštvaný, bez nálady. Ona se tím trápila. I tak mne stále milovala. Tomu se říká opravdová láska. Když jsme s firmou klesli na samé dno, povzbuzovala mne. S její pomocí jsem po několika letech dokázal opět vybudovat prosperující podnik. Dnes vím, že bez ní bych to nikdy nezvládl. Ona byla smyslem mého života.
Byla tak krásná… Už jenom tím, že vždy stála po mém boku a opravdu mne milovala.
Odešla mi. Odešla na druhou stranu. Už nemám koho obejmout. Už neslyším tlouci její srdce. Ale já vím, že ve skutečnosti mne nikdy neopustila. Teplo jejích dlaní na mé tváří, její láskyplný pohled a její lásku budu cítit až do konce svého života. Je zde stále se mnou.
Muži, milujte své ženy. Dávejte jim to najevo. Nebuďte na ně zlí. Jednou všechno zmizí a zůstanou jen vrásky. Přesto jsou to stále vaše královny, zaslouží si lásku a úctu.
Vzpomínky jednoho muže, který mnoho věcí neudělal …
