V dnešním psaní jsem prolnula minulost, současnost i budoucnost.
Je zde odhaleno a ukázáno více, než může být patrné. Je nutno číst srdcem.
Do obsahu je také zakomponován návod pro můj národ:
Pláč srdce i zloba mnou dřímá:
Do bran českého Království vcházím a čekám majestát, důstojnost královskou.
Avšak jen zmar zde nacházím, pouto národa rozbito, vše s náladou temně podmořskou.
Národ, jež svorně při sobě státi má, jedním hot, druhým čehý prolíná.
Pletichy, krádeže, klamy, úlisnost zde vládne protivná.
Z národa mého stala se jakás lůdra česká, bahna kupa, jež páchne strachem.
Umí nadávat jen do stěny prázdné, což zavání krachem.
Ohýbat svá záda, to též umí, poklonkovat, má krev již šumí!!
Málo hrdý jest Čech, mi zbývá jen smutný vzdech.
Čekám rytíře své, jež přidají se ke mně,
a spolu roztančíme, poté i s národem mým rozkvět mé milované české Země.
–
„Kdože jsou vlastně Češi?“ Ptají se obyvatelé vzdáleného zahraničí. Kupříkladu, mnozí občané USA neví, že jakási Česká republika existuje…
Což je varující. Ovšem, jsme malinká země… Přesto svou duší cítím, vidím a vím, že jsme v čemsi národem šikovným. Ale, pokud se jedná o obranu základního práva svobodného života, důstojnosti, rovnosti, cti, což vyvěrá z národní hrdosti, jsou Češi velkými ubožáky. Jistě, celý národ ne, řekněme zhruba 93% obyvatel. I to je varující!Jeden z mých známých svého času pracoval ve firmě, jež se zabývá úpravami částí hal různého typu. V té době vykonával svou práci v Německu a vzhledem k tomu, že práce bylo více a bylo ji nutno stihnout v šibeničním termínu, firma se se zaměstnanci dohodla na přesčasových hodinách. Byl tedy poněkud unaven. Z tohoto důvodu se při práci na chvíli zastavil, dle něj šlo zhruba o časový horizont 1 minuty. Téměř okamžitě na něj vyběhla jedna z nadřízených pracovnic společnosti, u níž byly úpravy objednány. Hovořila s ním nadřazeně, sprostě, jako s otrokem – „odpočinek není dovolen“! On, jakožto vedoucí pracovník si toto nenechal líbit a zmínil, že i kdyby se nacházel v pozici podřízeného, jednal by stejně. Od jiných, zahraničních kolegů se poté dozvěděl, že:
Dotyčná si na něj „dovolila“ pouze z důvodu, že se jedná o Čecha. U německého pracovníka by ani nepípla, jelikož věděla, že zde by to neprošlo.
Ano, je tomu tak. Na nás Čechy si mnozí dovolí více, jelikož vědí > a to je pravda, že se příliš nebrání a nechají si mnohé líbit. Opět – ne všichni, bohužel však většina národa. Nelze se tedy divit, že český národ málokdo bere vážně, jako rovnocenného partnera.
Češi příliš poklonkují, ohýbají záda!!!!! A toto je holá skutečnost!
Češi nejsou hrdí na svůj původ, na svou šikovnost, nejsou bojovní, odvážní!
Je to hanba, hanba!
Jsou nedůstojní, připomínají spíše ovce, než hrdé občany!
Jsou dobrovolnou obětí.
Na mnoha místech mezi lidmi stále cítím strach, strach a opět pouze strach.
Češi z pozice vnímání mé osoby:
Český národ je na první „ochutnání“ hořký, po čase však zjistíte, že umí být srdečný a z duše hřející. Má srdce, ovšem to je zahaleno temným závojem strachu. Přitom ke strachu nyní nemá důvod, již ne. Strach je minulostí. On se jej však drží, jelikož, pokud by se jeho hodnoty pustil, má opět pouze „strach“, že se již nebude mít čeho chytit. Jelikož tím pádem zůstane pouze sám se sebou, v sobě… A stále nechápe, že právě v tomto okamžiku začíná skutečná SVOBODA …
Lena Orio
