Kapka něhy jedné slzy a molekula nostalgie jistě neuškodí.
Touto melodií – básní chci „něco“ říci.
Můžeš číst mezi řádky,
proč jdu s mečem v „dlani“,
s hlavou hrdě vztyčenou vpřed,
a s ostatními nevracím se strachem zpět.
Proč prosekávám keře růží šípkových
a trny zraněná jdu stále dál,
k místu, kde srdce zakleté princezny spí.
Srdce princezny té tluče stejně, jako mé.
Její bolest mou bolestí je.
Ta princezna je můj český lid.
Až láska má odvane pavučiny
a tlukot srdce jeho s mým se spojí v Jednotě,
naleznu svůj klid.
Pak rozhodnu se, zda zůstat, či zpět na nebesa odejít.
Neplač příteli můj,
já svůj osud znám.
Motýl v mé dlani křídly zatřepetá
a duše má odletí vstříc tmám,
kde ty se rozpustí Světlem melodie srdce mého,
ve Světle již bolest místo nemá, to velmi dobře znám.
Tak zpívám bolest v srdci mou i Tvou.
Již nechci trpět nemocí zákeřnou.
Nemocí je Láska i melodie mého srdce,
kterou můj lid pro tvrdý spánek neslyší…
Spí, jako pták Fénix na plyši.
Až probudí se,
růže trny své odhodí
a větřík medem vonící, bolest i nemoc odvane a zahodí….
Lena Orio
